Jak překonat strach z mluvení před lidmi

Strach z mluvení na veřejnosti před více lidmi se dlouhodobě umísťuje na předních místech v žebříčku největších lidských fóbií a nočních můr. Je to vážně  taková věda? Nebo si to my sami zbytečně komplikujeme? Položila jsem pár otázek odborníku na slovo vzatému Renému Kekelymu.

Kromě toho, že řadu let pracoval v médiích jako novinář, redaktor, šéfredaktor, reportér, nebo moderátor, se věnuje především PR – zastoupení umělců či projektů, eventů, produkci, ale i mediální komunikaci (výuka rétoriky, komunikace).

 René, máš nějaké rady a tipy, jak začít rozhovor? (ať neformální, tak formální – jak v běžném životě,  tak v podnikání).
Vždy by mělo platit základní – pokud to situace umožňuje – pozdravit. To je základ. „Hezký den, dobrý den, pěkný den… odpoledne, večer… „ , na to mnozí zapomínají.

A pak samozřejmě s ohledem na danou situaci. Musíme naslouchat protistraně. Buďto se zeptá, anebo vidíme, že nechává “laso” na naší straně, a pak bychom mohli začít (ne přímo o počasí) ale například o našich zájmech, o profesi… a podobně. A co se psaného rozhovoru týče, tam naopak NIKDY nezačínáme slovy: Ahoj, dobrý den, ale rovnou jdeme na věc nějakou otázkou.

Jsou nějaká konverzační témata, která vždy zaberou?
Samozřejmě, jen u každého zabírá něco jiného. Fungují konverzační témata děti, profese, cesta, (ano i počasí), ale třeba i usazování u stolu v kavárně – téma o kávě, čaji… atd..

Jak podle tebe elegantně ukončovat rozhovor? (když už se s druhým nechci bavit a chci se jít seznámit s někým jiným)?
Opět, záleží na situaci. Musíme, nebo bychom měli umět vždy odhadnout situaci. Pokud jsme vedle či proti někomu mimořádně společensky významnému a přijde náš kamarád ze školy, soused či někdo podobný a nutně nemusíme odcházet, necháme přítele na později. Pokud se chceme ale seznamovat dál a situace si to i vyžaduje, můžeme říct například: „Pardon, omlouvám se, já se ještě vrátím, jen jdu pozdravit známého“,  nebo něco ve smyslu. „Určitě se ještě uvidíme…“,  lehce se rozloučit a poodejít.

Co dělat v situaci, kdy jsem na akci a nikoho tam neznám?
Buďto, pokud známe hostitel,  pak ano, nebát se a požádat ho, ať nás seznámí s někým komunikativním. Anebo si vyhlédnout někoho “podobně osamělého” a navázat komunikaci třeba o typu akce: „Dobrý den, tak jak se Vám tu líbí apod.“. Ale opět odhadnout situaci. Může se stát, že na první pohled osamělá dáma či muž jen čeká na svůj protějšek, až se vrátí z toalety, od šatny nebo z auta, kde si něco zapomněl…  Mít se stále na pozoru, mít postřeh a být tak trochu “herec”!

A mluvit zpočátku raději méně. Nerozpovídat se během deseti minut o všem a neříkat na sebe úplně všechno. Nemusí se to vyplatit. Být vždy příjemný, k ženám galantní, empatický a co hlavně – nemračit se:-).

Dá se strach z mluvení nějak natrénovat?
Klidně si zkoušet před zrcadlem mluvit “sám na sebe”. Nebo si, pokud jsem sám, povídat lehce sám pro sebe. Zkoušet si pokládat otázky a odpovídat si na ně. Ano, zní to trochu schizofrenně, nicméně pomáhá to. Jak jinak chcete natrénovat rozhovor a neztrapnit se:-).

17097583_1451482801528593_5752808590368247997_o

 Pomáhá podle tebe čtení nahlas, nebo říkání si jazykolamů?
Čtení nahlas je velmi dobrá pomůcka. Paradoxně čtení krátkých, třeba i bulvárních článků. Hlavně se poslouchat a “chápat” co čtu, o čem to je….Jazykolamy jsou také dobré, ale to spíš na artikulaci. Čtením nahlas si trénujeme dikci, barvu hlasu, dýchání a podobně.

Jaký je tvůj názor na logopedii?
Logopedie je jistě prospěšný obor, nicméně zásadně a většinou výlučně tam řeší vady řeči – “šišlání” a podobně. Logoped ale nebude s klientem – pacientem řešit, zda umí mluvit správně, česky, spisovně – hovorově atd. Na to je kurz rétoriky, rétoři, lektoři rétoriky, či herectví. I když klasická rétorika a herecká je rozdílná. Stejně jako je rozdílná herecká mluva. Divadelní řeč je také jiná, tam klademe důraz na koncovky, a to proto, že herec na jevišti se musí snažit (mluví většinou bez mikrofonu), aby ho slyšel i člověk v nejposlednější řadě a na nejposlednějším sedadle.

Jak s tvými  klienty postupuješ ty? Co lidi učíš?
Aby se odnaučili stresu a trémy. Aby mluvili, jasně, srozumitelně, stručně, správně a nahlas. Nemusí vždy mluvit spisovně, to je totiž někdy až kýčovité. Klidně hovorově, ale správně. A hlavně, aby se nebáli. A učím je, že tréma je nesmysl. Tím si vlastně už dopředu chystají půdu pro neúspěch. On je rozdíl mezi trémou a zodpovědností.

Stýkáš se se známi osobnostmi, jak se oni učí překonávat strach z mluvení a trému? Jaké byly jejich začátky?
Já si myslím, že známé osobnosti nemají zásadní problém mluvit na veřejnosti, před publikem. To by pak byli špatní herci, moderátoři, někdy zpěváci. Já jsem přesvědčen, že pokud říkají, že mají “trému”, tak je to velká dávka zodpovědnosti. Nejenom za sebe, ale i za okolí. Když jsou v nějakém projektu. Co se mluvení týče, problém asi nenastává, ale spíš, když třeba mají zpívat. Je to ale logické. Zpěv je daleko složitější než mluvené slovo. Začátky každého z nich byly jiné, někdo začal třeba v nějakém kroušku, divadle, nebo filmu, v televizi. Co mají ale společného je, že je na ně takzvaně “více vidět”! A pokud něco pokazí, více lidí si toho všimne. Pravdou je, že jsou některé osobnosti, které by ale raději (někdy) neměli mluvit v civilu vůbec. Měli by například jen zpívat. Nebo hrát…  (smích)

18839613_1540969349246604_3837859891624147929_o

Děkuji Rendovi a zde jsou kontakty pro případné zájemce o spolupráci s ním:
Email: info@renekekely.cz
Telefon: 724 850 690
LinkedIn
Facebook

Fotografie od Petr Mráček